Reklamy bez milosti mažu a blokuju vás!


Prosím navštivte můj druhý BLOG

♥♥!MUACK!♥♥

Ve stínu slunce - Kapitola 1

28. dubna 2010 v 18:59 | Nashime
Takže jsem se odhodlala k tomu, abych napsala nějakou tu povídku. Tohle mě lákalo už od 7 let (od doby co jsem se naučila psát xD) Nejdřív jsem psala o fantasy, kde se vyskytovaly jeom zvířata, prostě o světě, kde lidi neexistovali, ale teď už to neni moje parketa a proto jsem po dlouhatánský době nečinosti usoudila, že je ten nejvhodnější čas něco napsat. Nedokážu odhadnout kolik tak bude mít tenhle příběh kapitol - píšu vždycky když mám nějaký nápad, ale je taky možné, že to prostě utnu a konec šmitec! :-( Nejde tomu odolat, hodně dlouhejch povídek skončilo právě takhle, ale já doufám, že tohle se mi bude chtít psát až do konce. Ne! Já tu musim dopsat! Každopádně se mi to i docela líbí, vlastně z toho mám hodně dobrej pocit... Tak uvidíme jak se to bude líbit vám. Jen pro informaci je to takovej lovestor, ale začne to nabírat na hororu...

P.S.: Děsně jsem se snažila!!


Bylo pozdní odpoledne a slunce stále pálilo jako v tom nejteplejším letním dni ačkoliv byl teprve konec dubna. Nikde nebylo ani živáčka, panoval zvláštní, ale příjemný klid. Z celého okolí vyzařovala taková čistota a neposkvrněnost až by to člověka překvapilo. Po lidskou nohou netknutých loukách poletovali nádherně zbarvení motýli a na stromech sedali neustále štěbetající ptáci. Všechny květiny kvetly a rozzařovaly krajinu neuvěřitelně sytými a křiklavými barvami. Vypadalo to tak nádherně a při tom nereálně a nedosažitelně. Nikdo by nevěřil, že taková místa ještě na Zemi existují. Pod jediným stromem na louce, jehož větve se roztahovaly do širokého okolí ležela mladá dívka. Tráva vlnící se v tom nejjemnějším vánku laskala dívčino tělo a pletla se jí do dlouhých rovných uhlově černých vlasů. Očividně byla hluboce ponořena do svých myšlenek a i když navenek vypadala naprosto klidně uvnitř její duše něco bouřilo… Že by to byl smutek? Nebo dokonce vztek? Její smutné a od slz umáčené oči hleděli na nějaký nekonkrétní bod v koruně toho rozkvetlého stromu. Hlavou jí vířily zmatené myšlenky a nedokázala dělat vůbec nic. Musela se uklidnit a nejlépe jí bylo právě na tomto místě. Tak klidné a ničím nerušené… To ticho… Jen slabé ševelení listí stromů ve větru a neutichající ptačí zpěv… Ty veselé barvy… Ten optimistický dojem… Avšak její hloubavé zamyšlení ji od všech těchto věcí odvádělo, jako kdyby spala a jen se jí to zdálo, nic pořádně nevnímala. Sotva slyšela není volání, ale přes to se ze svých myšlenek vysvobodila a posadila se. Kdo to mohl být?
"Aikeru!" Hlas se ozval znovu. Zněl povědomě, ale nedokázala si toho člověka vybavit. Jako kdyby na všechno zapomněla. Seděla v tichém stínu stromu a sledovala koho spatří. Nikoho neviděla a tak se pomalu postavila.
Srdce jí málem puklo radostí když toho člověka spatřila. Okamžitě se mu rozeběhla naproti. Její malé bosé nohy se bořily do měkké trávy a vítr si pohrával s jejími vlasy. Všechen její zármutek se vytratil. Její oči začaly opět slzet. Po tvářích se jí koulela jedna slza za druhou. Byla tak šťastná. Ten nápor pozitivních emocí se na ní projevil veselým úsměvem a slzami. Které již dávno nebyly hořké jako ty, které uronila dnes odpoledne. Už mu byla tak blízko, když v tom se zastavila.
V Miurově tváři spatřila nevídaně zachmuřený výraz. Stála od něj několik metrů a hleděla mu přímo do jeho něžných očí, které však sklápěl hluboko k zemi. Úsměv, který měla Aikeru doposud na rtech se vytratil. Nevěděla co má říct nebo udělat. Váhala jestli se mu má vrhnout do náručí nebo raději utéct. To tíživé ticho na konec prolomil Miuro.
"Bál jsem se o tebe…" Stále měl sklopené oči a skloněnou hlavu. Jeho dlouhé světlé vlasy mu padaly do obličeje.
"Prosím… odpusť mi to Miu…" Zašeptala Aikeru. On však neodpověděl. Někdy i samotné mlčení poví vše co chceme tomu druhému sdělit. Až teď si Aikeru uvědomila, jakou udělala chybu. Neměla na něho křičet… ale její žárlivost ji přivedla do stavu, kdy se bezmyšlenkovitě rozhodovala a řekla mu věci, které se zaryly hluboko do duše. Bylo jí to tak líto, že probrečela celý den. Ale Miuro za ní zase přišel. Chtěl ji zpátky… potřeboval ji… Stáli naproti sobě v bezprostřední blízkosti. Náhle Miuro pozvedl hlavu a zadíval se na ni.
"Pojď ke mně…" Zašeptal a Aikeru se k němu přitiskla. Hladila ho po zádech a on ji vískal ve vlasech. Byli zase spolu a to je činilo velmi šťastnými.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.