Reklamy bez milosti mažu a blokuju vás!


Prosím navštivte můj druhý BLOG

♥♥!MUACK!♥♥

Japonská náboženství

27. dubna 2010 v 19:21 | Nashime

Šintoismus:

Šintoistický kněz
Šintó, jediné náboženství, které vzniklo na japonské půdě, představuje rozsáhlý komplex náboženských představ, praktik a institucí, které se vynořily na počátku japonských dějin. Nepatří k tzv. velkým náboženstvím světa, jako křesťanství, islám nebo buddhismus, nemá žádná posvátná písma, ani žádný přesně vymezený systém příkazů a morálních pravidel, která by věřící měli dodržovat. Je to poměrně volná směs uctívání nejrůznějších přírodních božstev a víry v mytologické prapředky japonského národa. Je v obou svých formách - v podobě lidového kultu, zakořeněného v určité lokalitě, i v podobě organizovaného nadlokálního náboženství - výrazem mnohých rysů národního charakteru Japonců. Zatímco jeho oficiální podoba vznikala a trvala v souvislosti se specifickými politickými představami, byl lidový kult spíše než náboženstvím výrazem nejvnitřnějšího cítění japonského člověka. Obě tyto formy se nazývají slovem šintó- cesta bohů.
Šintoismus je orientován na radostné stránky života a vyznává vděčnost přírodě za její dary. Největší strach má z nemoci a smrti, které představují "znečištění" i pro všechny ostatní lidi kolem postiženého.
Brána torii
Brána torii
Brána torii
U kořenů šintoismu stojí uctívání kami. Toto slovo, které se píše stejně jako výraz "horní" nebo "nahoře", se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný. V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace. V souladu s významem znaku se kami bralo jako jakási vyšší nadpřirozená duchovní síla, kterou v sobě mají určité předměty, ať už přírodní výtvory jako skály, vodopády, stromy, háje, prameny a podobně, nebo předměty vytvořené lidmi, například meč, hraniční kameny... Posvátnost jim může propůjčit jejich krása, neobvyklost tvaru, velikost, užitečnost, příběh, který se s nimi spojuje nebo pouze cit toho, kdo zde kami uctívá. Všechna taková místa, kde kami sídlila, byla posvátná. Zprvu se kami uctívala pouze tak, že se takové místo ohraničilo provazem z rýžové slámy zvaným šimenawa, a tím se vymezilo jako rituálně čisté. Někdy se posvátná místa obehnala plotem, který zcela nebo jen částečně zakrýval pohled dovnitř. Také brána torii se patrně vyvinula jako znamení nepřekročitelné hranice posvátného okrsku. Během doby se stala symbolem šintoistické svatyně nebo spíš symbolem sídla božstva vůbec. Všechny brány torii zachovávají stejný princip: dva sloupy spojené dvěma břevny, z nichž horní oba sloupy překrývá. První svatyně se objevují v době mohyl Kofun, ovšem nejstarší dochovaná šintoistická architektura pochází z 11. a 12. stol. Avšak díky zvyku svatyně pravidelně přestavovat, aby byly rituálně čisté, zachoval se typ staveb o řadu století starších.
Chrám Izumo: brána torii
Chrám Izumo: v pozadí je dobře patrná šimenawa
Lidé věřili, že při uskutečnění určitých obřadů se jim kami odvděčí poskytnutím ochrany. Tyto kolektivní rituály, jejichž podstatnou částí byl tanec, zpěv a hudba a které se nazývaly macuri. Konaly se pod širým nebem v místě, kde předpokládané kami sídlilo, a v zemědělské společnosti v nich přirozeně značný význam měly prosby a díkůvzdání za úrodu. Některá kami měla omezenou působnost na určité nevelké místo, jiná jsou uctívána po celé zemi, např. Inari - kami rýže.
Postupem doby si lidé z jednotlivých vesnic a rodů vytvářeli také svá vlastní božstva. Většinou to byl společný předek příslušné skupiny a uctívat jej mohl vždy jen její žijící vládce. Pro císařský rod se takovýmto hlavním ochráncem stala bohyně slunce Amaterasu, uctívaná v Ise.
Chrám Izumo: jedna z nejstarších šintoistických svatyň
Dnes je po celém Japonsku rozeseto několik miliónů šintoistických svatyň. Od věřících se nevyžaduje plnění žádných povinností, záleží jen na nich samotných, kdy a jak často se chtějí zúčastňovat různých obřadů ve svatyních. Hlavní součástí šintoistické bohoslužby je vzdání holdu kami, jemuž je svatyně zasvěcena, oběť a modlitba, k níž patří několikeré tlesknutí rukama. Tento zvyk se udržuje od nejstarších dob a má se jím napomoci vnitřnímu soustředění návštěvníků svatyně a zároveň upoutat pozornost kami.
Chrám Izumo: jedna z nejstarších šintoistických svatyň
Velký důraz se kladl na rituální čistotu a dodržování tabu. Smrt, nemoc či přírodní pohroma byly považovány za zlo, jehož šíření měl zabránit půst, vyžadovaný od těch, kdo s tímto zlem přišli do styku. V čínských zprávách o obyvatelích Japonska se píše, že příbuzní zemřelého museli dodržovat půst po deset dnů, než bylo tělo pochováno. Půst měl přitom široký význam zdrženlivosti od normálního života a jeho běžných zvyklostí. V Kronice Wej je popisován následovně: »Musejí-li jet na moře, přikáží někomu, aby se nečesal a nemyl, nejedl maso a neobcoval s ženou. To je půst. Skončí-li cesta dobře, bohatě ho odmění, ale potká-li je nemoc nebo neštěstí, domnívají se, že je to proto, že se nedostatečně postil, a zabijí ho.« Z tohoto citátu vyplývá, že půst neměl jen funkci následného očištění, ale také prevence před případným zlem. Kromě půstu byla prováděna také rituální očista, jejíž jednoduché symbolické obřady se zachovávaly i v pozdější době.
Japonský člověk si s mimořádnou intenzitou uvědomoval kvality "čistého" a "ne-čistého". V šintoismu neexistuje pojem hříchu, ale do jisté míry se mu přibližuje představa rituální nečistoty kegare. Kegare je vše co odpuzuje kami, a proto je nutné se ho vystříhat, případně zbavit očistou. Znečištění může být přímým stykem přeneseno i na druhé. Kegare lze dělit do několika kategorií:
  • různé věci páchnoucí a rozkládající se
  • vše co souvisí s lidskou krví
  • smrt, zabití nebo zranění jakéhokoli živého tvora.
Za rituálně nečisté se považují i ti, které postihla nějaká přírodní pohroma, a posléze ten, kdo se dopustil zločinu proti společnosti, především kdo nějakým způsobem narušil zdar zemědělské práce. Později byly jako kegare klasifikovány loupež, zpronevěra, žhářství, incest a sodomie.
Chrám Izumo: jedna z nejstarších šintoistických svatyň
Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně - před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst. Při vážnějších případech znečištění je například nutná celková koupel ledovou vodou z vodopádu nebo několikadenní půst.
Šintoismus lze definovat jako japonskou formu raného stupně náboženství, založeného na animismu a polyteismu, jehož analogie nacházíme i v jiných částech světa. Co šintoismu dodává na zajímavosti, je skutečnost, že nebyl vytlačen nebo pohlcen žádným jiným z náboženskofilozofických systémů, které do Japonska později přišly. Přetrval ve své původní nevyvinuté formě bez kánonu a dogmat, bez morálních příkazů a zákazů a k nim se vážícího učení o spáse či zavržení, bez složité liturgie. Vedle mýtů v nejstarších kronikách se dochovaly texty písní norito, jimiž byly provázeny některé obřady. V šintoismu nevznikla zvláštní potřeba sakrálních staveb, a pokud byly stavěny svatyně (mija), aby do nich byl uložen předmět uctívaný jako sídlo kami, nelišily se svou architekturou od obydlí. Jejich vnitřní prostor nebyl koncipován jako shromaždiště věřících, jimž i nadále sloužilo prostranství kolem svatyně, kam se vstupuje bránou (torii), která je dodnes nejnápadnějším znakem šintoistických svatyní. Se vznikem svatyní souvisí také instituce kněží a kněžek, ale šintoismus nevytvářel formalizovanou církevní organizaci. Dynastická legenda přisoudila nejvyšší postavení v šintoistickém kultovním životě císaři jako přímému potomku bohů, kteří stvořili Japonsko, a císař sám konal obřady k jejich uctění. Odznakem jeho postavení byly dynastické kultovní předměty - zrcadlo, meč a náhrdelník, původně uložené v paláci a později ve svatyních v Ise, kde kněžkou bohyně Amaterasu bývala jedna z císařských princezen. V Ise stejně jako ve svatyni Izumo, zasvěcené bohovi Ókuninušimu, byl šintoistický kult zachováván v původní podobě i poté, co v 9. století na půdě japonského buddhismu vzniklo učení, podle něhož buddhismus a šintoismus jsou dvě formy téhož náboženství. Nedošlo sice k jejich úplnému sloučení, ale šintoistické svatyně byly svěřeny do správy buddhistických sekt. Spontánní lidová víra v místní kami, uctívaná společnými slavnostmi, které byly jedním z projevů soudržnosti vesnického a později také městského společenství a byly tímto společenstvím pravidelně organizovány, však nepotřebovala žádný složitý církevní patronát. V těchto lidových projevech a lidových vírách je třeba hledat jednu z příčin vitality šintoismu, na jehož přežití má jinak zásluhu také tolerance buddhismu.
Chrám Izumo: jedna z nejstarších šintoistických svatyň
Šintoismus vešel mimo Japonsko ve známost jako politicky mimořádně angažovaná náboženská doktrína úzce spjatá s předválečným japonským šovinistickým nacionalismem. Šintoistický kult císařské dynastie byl však v japonském historickém vývoji vyhraněně politicky využit pouze dvakrát - v době upevňování státu Jamato a v opozičním hnutí v době pozdního feudalismu, na které navázal japonský nacionalismus. Zatímco v prvním případě byla jeho nositelem nejvyšší vrstva vládnoucí třídy, po buržoazní revoluci byl v nové japonské monarchii šířen prostřednictvím státní ideologie a státních institucí, zejména škol, mezi široké vrstvy lidu. Avšak předpokládat, že císařský kult byl neoddělitelným prvkem duchovního života japonského lidu po celou dobu historického vývoje, znamená ztotožňovat se s falešnou tezí japonské nacionalistické ideologie, která jako ostatně každý nacionalismus by ráda hodnoty, které vyzdvihuje, učinila odvěkými a věčnými.

Buddhismus:

Buddhismus na hoře Hiei
Prvním vědomě přejatým prvkem kontinentální civilizace se v Japonsku stal buddhismus. Původně vznikl v Indii, postupně pronikl do celé jižní a jihovýchodní Asie a podél Himálaje také severně do Číny, Koreje a Japonska. Učení buddhismu se rozdělilo na dva hlavní proudy. Mahájána a hínajána. Hínajána bývá jindy nazývána théraváda - učení starších řádu. Ta je rozšířena na Cejlonu, v Barmě, v Thajsku a Kambodži, zatímco v Číně, Koreji a Japonsku se buddhismus vyvinul ve směr mahájána.
Socha Buddhy v Kamakuře
Přitažlivost buddhismu pro japonce spočívala převážně pro obraz Buddhy jako magického ochránce, s větší mocí než jakou měla šintoistická božstva, a to jak pro stát, tak pro jednotlivé rody, které začaly budovat rodové ochranné chrámy a kláštery. Současně tvořila pro japonce důležitou součást náboženské aktivity jednotlivá umění, vztahující se k buddhismu. Dokonce pro ně bylo snažší osvojení těchto umění než proniknutí do filozofických idejí nebo náboženských představ, neboť mimo jiné museli překonávat obtížnou jazykovou bariéru. Jednalo se zejména o architekturu, techniky odlévání bronzu, stavbu mostů a pod.
Kinkakudži – Zlatý pavilon
Zpočátku se buddhismus soustředil v hlavním městě a byl přijat pouze vládnoucí vrstvou. Během 8. a 9. století se však začal šířit po celé zemi a jeho vliv postupně zasáhl celou společnost. Nová víra s sebou přinášela představy o posmrtném životě a nové etické normy dobročinnosti a služby bližnímu. Vlivu buddhismu lze připsat ústup pohřbů do hrobek po 7. století a rozšíření pohřbívání žehem. Příznivý vliv buddhistického zákazu zabíjet živé tvory se patrně projevil i v zmírnění válečných krutostí a šířícími se předsudky vůči pojídání masa, nikoli však ryb.
Zahrada chrámu Kinkakudži
Na počátku 9. století vznikly dvě významné sekty, jejichž úspěch lze do jisté míry vysvětlit snahou dvora vytvořit protiváhu mocným klášterům starých sekt, které vyrostly okolo Nary. Hlubší příčinou se ale zdá být větší přitažlivost nových směrů v porovnání s relativní složitostí staroindických filozofických představ. Oba nové směry přinesly do Japonska mniši, kteří roku 804 odcestovali do Číny s oficiálním poselstvem.
Dnešní buddhismus
První z nich, Kúkai, posmrtným jménem Kóbó daiši (774 - 835) se vrátil roku 806 a přivezl s sebou učení Šingon (pravdivé slovo). Důraz tato sekta kladla na zaklínadla, magické formulky, obřady a mše za mrtvé. Složitá ikonografie soch a maleb božstev a propracované mandaly významně ovlivnily sakrální umění své doby.
Dnešní buddhismus
Druhý významný mnich Saičó, posmrtným jménem Dengjó daiši, se do Japonska vrátil roku 805 s učením Tendai (základ, na němž spočívají nebesa). Jeho eklekticismus (mechanické slučování tezí různých názorových systémů, které nemohou být bez rozporů sjednoceny v jedno učení) a roztřídění navzájem si odporujících doktrín na rozdílné úrovně pravd, z nichž každá je platná svým zvláštním způsobem, byly typické pro mahájánový buddhismus.
Buddhismus měl za sebou několikasetletou pouť Asií. Mnohokrát za tu dobu prokázal mimořádnou schopnost adaptace a pohlcování konkurenčních nábožentví, s nimiž přišel do styku. Šintoistická božstva a kulty mohly být přizpůsobeny buddhismu jakožto podřízené místní projevy buddhistických božstev nebo principů. Dokonce sama bohyně slunce Amaterasu Ómikami byla prohlášena za vtělení buddhy Vairóčany, jehož japonské alternativní jméno Dainiči (Velké slunce) tuto koncepci podporovalo. Došlo i k opačnému pokusu prohlašovat šintoismus za jediný zdroj všech ostatních učení buddhismu, avšak příliš se neujal. Rostoucí podřízenost šintoistických kultů buddhismu byla pod názvem dvojí šintoismus (rjóbu šintó) systematicky propracována mnichy sekty Šingon ve 12. století. Z tohoto područí se šintoismus definitivně vymanil až ve století devatenáctém.
Zen buddhismus
Zen buddhismus
Zen buddhismus
Zen buddhismus


Konfucianismus:

Konfucius
Konfucianismus ve formě, v jaké byl přenesen do Japonska, kladl důraz především na soudržnost v rodinném, respektive rodovém kruhu, obzvláště na synovskou oddanost rodičům a loajalitu vládci a stávající moci vůbec. Podporoval budování hierarchické, nicméně harmonické společnosti, v níž je vládce benevolentní a poddaný poslušný. Předpokládal rovněž jasnou mužskou dominanci, která se časem prosadila i přes počáteční kontrast s relativně vysokým postavením žen ve starověké japonské společnosti. Zdůrazňoval vnitřní etické ctnosti urozeného muže jako čest, spravedlnost nebo věrnost, a současně vyzdvihoval přísné dodržování vnější etikety zejména prostřednictvím nejrůznějších obřadů. V Číně tvořil konfucianismus v této době pevnou součást většiny myšlenkových směrů, vzdělání jako takového i poznání prostřednictvím knih. Ačkoli se konfucianismus v Japonsku nikdy nestal organizovaným náboženstvím nebo důležitým státním kultem, jako tomu bylo v Číně, jeho normy a hodnoty se od počátku staly základem japonského myšlení a etiky.

Taoismus:

Cesta: japonsky Dó, čínsky Tao
Zakladatelem taoismu byl podle tradice Lao-c' (žil v 6. - 5. století př. n. l.), je však pravděpodobné, že měl předchůdce, na něž navazoval. Z těchto dávných dob se zachovala kniha I-ťing, Kniha proměn. Je to kniha věštebná, ale zároveň i kniha moudrosti, říkající, jak se má člověk chovat v souladu s konstelací věcí a vlastní přirozeností, a vedoucí ho k sebepoznávání a sebezušlechťování. Vychází z myšlenky, že předvídat budoucnost lze jen na základě určitého řádu, daného nejzazším principem všeho, nazvaným Tao (doslova Cesta), dle něhož se přítomnost vyvíjí v budoucnost a jenž zahrnuje též naprostou souvislost všech jevů současnosti, konstelaci věcí, do nichž je zapojen i člověk.
Tato dynamická, stále se měnící souvislost tvoří systém proměn, založený na působení dvou nejzákladnějších sil, jimiž se projevuje Tao: principu jang (pozitivního), sdružovaného se světlým, silným a mužským, a principu jin (negativního), sdružovaného s tmavým, slabým a ženským. V jevech různého druhu, jež se zdají mít něco společného, je tak viděno "totéž" - totéž podstatné, a to se týká nejen principů jin a jang samých, ale i jejich kombinací.
Lao–c
Výchozích kombinací je osm a jsou zobrazovány pomocí trigramů, tj. jednotlivých spojení tří čar, přičemž plné čáry představují jang a lomené jin. Kombinace tří plných čar tvoří trigram, který představuje tvůrčí, silné a nebe; tři lomené čáry naopak to receptivní, poddajné a zemi atd. Polarita jin a jang neznamená konflikt, ale vzájemnou interakci v systémovém celku, při níž se oba principy vzájemně pronikají a v sebe dynamicky přecházejí. Přitom vzniká kombinacemi základních osmi kombinací 64 stálých vzorců charakterizujících koloběh dění v přírodě a lidském světě.
Znamená-li všechno dění neustálý proud, v němž je vše podrobeno neustálé změně od okamžiku k okamžiku, pak tyto změny probíhají ve spořádaných cyklech. Složka jang ustupuje vždy po dosažení vrcholu složce jin a naopak - život je harmonií obou.
Mnohé z moudrosti Knihy proměn zaznívá v základním spisu taoismu - Tao-te-ťing, čili Knize o Tao a hlubokém Životě. Je to sbírka sugestivních, básnicko filozofických aforismů, jež zaznamenávají učení připisované mudrci Lao-c'.
Lao–c
Člověk směřující k sjednocení s Tao se musí učit obtížnému umění bdělého vnitřního klidu a jím umožňované živé rovnováhy. Podmínkou dosažení onoho klidu je půst srdce (prázdnota srdce) - odpoutání se od vnějšího světa (jež se však může dít i uprostřed lidského světa), vedoucí mimo jiné ke stavům mystického pohroužení (zapomenutí na tělo a okolí), byť i ne jako konečné fázi duchovního snažení. Po dosažení onoho klidu a oné rovnováhy může pak člověk věnovat pozornost všemu a nebýt přitom ničím stržen nebo absorbován. Naučil se distancovat od pomíjivých věcí a nevidět v nich ani více ani méně, než čím jsou a chovat se podle toho. Zaujímá pak už spontánně správný postoj k životu a jeho nevyhnutelným změnám, neulpívá na ničem a přijímá vše, co osud přináší; je vnitřně nezávislý na vnějších okolnostech.
Taoističtí mystikové se snažili dojít duchovního cíle různými prostředky, mezi něž patřily: přísná dieta, rituální koupele, lektvary, rituální manželské obcování, dechová a jiná cvičení, mentální vizualizace světla proudícího z různých center v těle, opakování manter a magická kouzla.
Postupem času byla všechna vyšší učení taoismu asimilována buddhismem školy Zen.

Cesta, po níž lze kráčet, není věčná Cesta,
jména, která lze jmenovat, nejsou věčná Jména.
Bezejmenné je počátkem nebe a země,
pojmenovatelné je rodištěm bezpočtu tvorů.
Věru: Kdo se zbavil žádostí, vidí tajuplnou hlubinu,
kdo se nezbavil žádostí, vidí omezené věci.
Toto obé je společného původu,
ale rozličného jména.
Tuto jednotu nazývám tajemstvím,
tajemstvím hlubším než jakékoliv tajemství,
branou, z níž vycházejí utajené síly.

Jin–Jang

Křesťanství:

Křesťanská oslava svátku Šičigosan
Křesťanství přišlo do Japonska roku 1549, tedy mnohem později, než buddhismus. Snad proto jej dodnes většina japonců vnímá jako náboženství cizí. Víru v Krista přivezl na palubě portugalské obchodní lodi svatý František Xaverský.
Úspěch a neúspěch křesťanské mise od počátku úzce souvisel především s politickými faktory, obzvlášť se snahou regulovat světskou moc nejvlivnějších buddhistických sekt (např. chrámový komplex na hoře Hiei). Jakmile však tyto chrámy dostala vláda pod kontrolu, vystoupily do popředí obavy z nové víry. Jednak to byla nedůvěra v představitele křesťanství, což byli cizinci, převážně Španělé a Portugalci, jednak obava, zda by tito mužové (národem považovaní za svaté) namohli v případě válečného konfliktu přimět lid stranit nepřátelům.
Křesťanský kostel Šinsei no Sato
Na přelomu 16. a 17. století se objevily první protikřesťanské edikty, jejichž proklamace byly stále razantnější a které byly se stále rostoucí krutostí uplatňovány v praxi. Kolem poloviny 17. století byly japonské ostrovy zbaveny všech misionářů.
Kristův kostel v Tokiu
Spolehlivému vykořenění křesťanství měla napomoci i některá opatření, která na více než dvě stě let poznamenala japonský náboženský život. V zájmu přehledu o náboženské loajalitě obyvatelstva vyžadovala vláda na všech rodinách, aby měly striktně určenu příslušnost k některému z místních buddhistických chrámů, jemu aby hlásily každé narození dítěte, sňatek, úmrtí či změnu adresy. Tak mohly být tyto skutečnosti podrobeny náležité kontrole.
Japonští křesťané
Důležitým mezníkem v prosazování náboženské svobody se stal postoj vlády v období Meidži vůči křesťanům. Zákaz tohoto náboženství platil ještě po roce 1868, a díky tomu byla v prvních letech éry Meidži přísně potrestána řada křesťanů, kterým se podařilo uchovat svou víru v tajnosti téměř po tři staletí. Zpráva o tom se rychle rozšířila na Západ, který pak přijal japonské vyslance velmi chladně. To přimělo roku 1873 vládu zrušit zákaz křesťanství.


 


Komentáře

1 Tima-chan ティマーちゃん = twoje lowující SB-čko  :-* Tima-chan ティマーちゃん = twoje lowující SB-čko :-* | Web | 28. dubna 2010 v 21:32 | Reagovat

tet mam Knížků "Průvodce japonskem"
kamkoli SE v japonsku podíváš JE NECO posvátného vsechno z růůzného náboženství, JE TO Prostě náádherná Země :-) mají nespočet svátků a tradic, mi se můžem jít s těma našema schovat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.