Reklamy bez milosti mažu a blokuju vás!


Prosím navštivte můj druhý BLOG

♥♥!MUACK!♥♥

Historie Japonska III. (Války I.)

27. dubna 2010 v 19:15 | Nashime

Čínsko-Japonská válka:

Čínsko-japonská válka vypukla v Koreji. Jejím katalyzátorem byla tonghakská revolta v roce 1894. Hnutí Tonghak (východní učení) začalo jako náboženská směsice myšlenek Číňanů, buddhistů a Korejců. Korejským dvorem postaveno mimo zákon, začalo se toto hnutí pokoušet o prosazení nacionalistických nálad, protestujících proti korupci a chudobě korejské společnosti a přítomnosti cizích mocností (Číny a Japonska). Na korejskou žádost vyslala Čína k potlačení povstání roku 1894 vojska a podle podmínek dohod vypracovaných v roce 1885 s Čínou se i Japonsko rozhodlo do Koreje vyslat své jednotky. Čína dala poprvé oficiálně na vědomí Japonsku, že Korea je vazalskou zemí Číny. Japonci vnesli požadavek, aby Korejci za japonského dohledu provedli zásadní reformy ve své správě. Když Číňané odmítli spolupracovat, vyústil spor ve válku a v bojových akcích byly moderní a dobře vedené ozbrojené síly Japonska vždy úspěšné. Brzy dosáhly převahy a potopily severní flotilu čínského námořnictva. Boje skončily v březnu 1895. V dubnové dohodě v Šimonoseki byly stanoveny velmi tvrdé podmínky. Byly vyplaceny vysoké reparace, Liaotungský poloostrov, Tchaj-wan a Peskadorské ostrovy byly postoupeny Japonsku a Číňané byli nuceni přiznat Japoncům obchodní výsady v čínských přístavech. Okupace Tchaj-wanu umožnila Japonsku nabýt počátečních zkušeností s mocenskou vládou a řízeným vývojem. Korea byla vymaněna z čínského vazalského řádu a byla prohlášena za nezávislou. Brzy intervenovaly Francie, Německo a Rusko, aby přinutily Japonsko vrátit Liaotungský poloostrov Číňě, čímž se otevřel prostor pro politické třenice mezi Japonskem a Ruskem v Koreji a Mandžusku.

Rusko-Japonská válka:

V roce 1898 získalo Rusko pronájem sporného poloostrova Liao-tung a ruský vliv v Koreji začal brzy překonávat japonské úspěchy. Protichůdné vojenské ambice Ruska a Japonska ve vztahu ke Koreji a poloostrovu Liao-tung vedly v roce 1904 k válce. Japonci zaútočili jako první a vytvořili blokádu Port Arthuru, kde byla uzavřena ruská flotila Dálného východu. Japonská vojska postoupila do Mandžuska, kde svedla s ruskými jednotkami gigantickou bitvu u Mukdenu. Ruská baltická flotila byla na jaře roku 1905 zcela rozdrcena admirálem Heihačirem Tógóem u Cušimského průlivu.
V létě roku 1905 přiměl prezident Theodor Roosevelt Rusko zasednout k jednacímu stolu v Portsmouthu ve státě New Hampshire k mírovým jednáním. Touto dohodou Japonsko opět získalo Liaotungský poloostrov a zajistilo si jižní polovinu ostrova Sachalin. Ruský vliv byl z Mandžuska vytlačen a ztratil i své pozice v Koreji, kde se usadil jako stálý zástupce Itó Hirobumi, bývalý ministerský předseda Japonska. Od roku 1909, kdy byl zavražděn korejským nacionalistou, se začaly projevovat požadavky rozhodnějších kroků, které nakonec vedly k japonské anexi Koreje v roce 1910.
Uvnitř Japonska velmi stoupla prestiž japonských ozbrojených sil. Snaha Japonska v období Meidži dosáhnout velmocenského postavení byla korunována úspěchem. Císař se přiblížil stavu božství a japonské námořnictvo nemělo na obzoru žádné nepřátele.

První světová válka:

Japonsko si svou skromnou účastí v první světové válce zvýšilo mezinárodní prestiž a vypracovalo si vlastní pozici v Asii a Tichomoří. Zapojení západních velmocí do války v Evropě dalo Japonsku příležitost k obsazení bývalých německých koloniálních držav v Číně a Tichomoří a možnost vyvolat tlak na Čínu, aby postoupila další území Japonsku. Do války Japonsko vstoupilo jako spojenec Anglie, ale po většinu času se omezovalo pouze na obsazení německých držav.
Dne 23. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu. V listopadu 1914 dosáhlo kontroly nad německými državami v Šan-tungu a nad německými tichomořskými ostrovy. V roce 1915 nutila japonská vláda v tajných 21 požadavcích Čínu, aby se poddala japonské nadvládě nejen v Šan-tungu, ale i v jiných částech Číny, v  Mandžusku a Mongolsku. Jakmile Čína požadavky zveřejnila, byly všeobecně odsouzeny v Číně i na Západě. Zkompromitovaly japonské imperiální ambice a postavily před ně vlnu čínského nacionalismu.
V roce 1918 bylo Japonsko přizváno jako jeden z "Velké pětky" na mírovou konferenci do Versailles, na níž byla uznána nadvláda nad Šan-tungem a bývalými německými tichomořskými ostrovy, a bylo mu přiděleno křeslo v radě Společnosti národů.
Zmatky doprovázející pád cara a bolševickou revoluci v Rusku zvýšily japonské vojenské ambice na zajištění nadvlády nad východní Sibiří. V červenci 1918 vyslalo Japonsko 75 000 vojáků, třikrát více než jeho spojenci, jako součást spojeneckých expedičních sil na Sibiř. Jakmile jednotky na Sibiř dorazily, nechtěli Japonci ustoupit mezinárodnímu požadavku na stažení a drželi svá vojska na Sibiři až do roku 1922.

Mikdenský incident:

Japonsko na počátku třicátých let hledalo důvod k proniknutí do Číny a k ovládnutí jejího přírodního bohatství, kterého mělo žalostně málo. Zesílily hlasy volající po "aktivních krocích" v zahraniční politice. Pozornost se soustřeďovala na severovýchodní Čínu, kde se pro Japonsko zkomplikovala situace přechodem Čang Süe-lianga na stranu kuomintangské vlády.
Bylo rozhodnuto odtrhnout od Číny bohaté Mandžusko s přírodními zdroji a udělat z něj pod rouškou samostatného státu protektorát. Japonsko mělo na jeho území tzv. Čínskou posádkovou armádu o 5 000 mužích, jejíž oficiální poslání spočívalo v ochraně japonských usedlíků a majetku v Číně a v ochraně Jihomandžuské dráhy, která byla v jeho správě od rusko-japonské války. Ovšem její skutečnou úlohou bylo udržení destabilizace, především podporu samozvaných vládců jednotlivých provincií. V bezprostřední blízkosti byly soustředěny další vojenské síly v Koreji a na Liaotungském poloostrově.
4. července 1928 byl japonskou Kuantungskou armádou vyhozen do vzduchu vlak vezoucí bývalého spojence Japonců, maršála Čang-Cuo-linga. Vše bylo zaranžováno tak, aby atentát padl na hlavu čínských partyzánů, avšak tato záminka byla prohlédnuta a proti Japonsku se zvedla vlna celosvětové kritiky. Kritika Kuantungské armády přišla i z Tokia.
Po Čang-Cuo-lingovi nastoupil jeho syn Čang-Süe-liang, který také nehodlal Japoncům ustoupit. Odmítl rozšíření operačního prostoru Kuantungské armády za účelem ochrany Japonců, napadených místními bandity a odmítl japonské poradce ve svých ozbrojených silách. Nezbylo tedy, než vymyslet novou lest, jak ovládnout Mandžusko. V Japonsku se rozeběhla tisková kampaň, rozšiřující stále častěji zprávy o nepřístojnostech v Mandžusku, páchaných na japonských usedlících a jejich majetku. V té době také Čínská armáda odstranila japonského špióna kapitána Nakamuru a tím se dostala japonská armáda do pohybu.
Po řadě japonských provokací v létě 1931 došlo v noci z 18. na 19. září k výbuchu na trati Jihomandžuské dráhy severně od Mukdenu (Šen-jang), po němž japonské oddíly zahájily útok proti čínským vojskům. Vedení armády podalo japonskému konzulovi v Číně vysvětlení, že se Japonci bránili napadení Čínské armády. Ráno se rozeběhly vojenské operace po mandžuských městech.
Dne 21. září vstoupila na čínské území japonská vojska z Koreje a přes protest čínské vlády u Společnosti národů japonská armáda rychle postupovala a zabírala další a další oblasti, což tokijská vláda oficiálně zdůvodnila ochranou japonských usedlíků. Zatímco Velká Británie a Spojené státy nepodnikly žádné energické kroky proti agresi a svěřily celou záležitost zvláštní komisi Společnosti národů pod vedením lorda Lyttona, připravovalo Japonsko odtržení severovýchodní Číny a založení loutkového státu.
Japonská vláda nebyla schopna zastavit svévolné akce armády a tak 5. února 1932 bylo Mandžusko dobyto. Japonci získali 37% zásob čínské rudy, továrny, vyrábějící 40% čínského železa a elektrárny, produkující 25% čínské elektrické energie.
1. března 1932 byl vyhlášen samostatný stát Mandžukuo a do jeho čela byl postaven potomek bývalé vládnoucí čínské dynastie Mandžuů, Pchu-I. 15. září 1932 byl podepsán japonsko-mandžuský protokol, jímž Japonsko uznalo Mandžukuo, a to naopak potvrdilo platnost japonských práv na svém území a vyslovilo souhlas s rozmístěním japonských vojsk. Tím byla legalizována japonská agrese. Mandžusko se vrátilo do rukou právoplatných vládců, ovšem pod pevným dohledem Japonska.
Ve Společnosti národů byla záležitost japonské agrese předložena teprve na jaře 1933 valnému shromáždění, které všemi hlasy proti jedinému (japonskému) rozhodlo Mandžukuo neuznat. Japonsko odpovědělo demonstrativním odchodem ze Společnosti národů.
V japonském hospodářství se tato agrese projevila vojenskou inflační konjunkturou. Pomocí zbrojení a exploataci severovýchodní Číny, kde byla zahájena výstavba železnic a strategicky významných podniků, byly překonávány následky krize. Současně nastala v těchto letech také podstatná změna ve skladbě japonského průmyslu, protože s militarizací hospodářství vzrostl podstatně podíl těžkého průmyslu na celkovém objemu průmyslové výroby. Japonsko se snažilo využít Mandžukua také k řešení vleklé krize v zemědělství. Byl zahájen program přesídlování rolníků i celých vesnic, ponejvíce z horských oblastí, které krizi nejvíc utrpěly, do Mandžukua, kde se japonské rolnické osady měly stát opěrnými body rozsáhlé kolonizace.

ZDROJ: www.japonsko.info
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.