Reklamy bez milosti mažu a blokuju vás!


Prosím navštivte můj druhý BLOG

♥♥!MUACK!♥♥

Historie Japonska II. (Období)

27. dubna 2010 v 19:12 | Nashime

Období Asuka:

Princ Šótoku
Za začátek tohoto prvního historického období se považuje rok přijetí buddhismu na japonských ostrovech. Podle kroniky Nihon šoki poslal v roce 552 pekčský král japonskému vladaři (Kimmei) neobvyklé dary - sochu Buddhy Šákjamuniho ze zlaceného bronzu, několik posvátných písem a rituální předměty spolu s dopisem, v němž chválí a doporučuje novou nauku.
Tento čin způsobil napětí uvnitř japonského dvora. Napětí vyvolala otázka přijetí nového náboženství, které by mohlo být nepřátelské vůči existujícím praktikám. Několik mocných klanů, vedených rody Nakatomi a Mononobe vystoupilo proti přijetí těchto cizích kami. Jiné klany, vedené rodem Soga, se postavilo za přijetí buddhismu. Císař Kimmei povolil rodu Soga uctívat sochu Buddhy jako rodinné božstvo kami.
Buddhismus ale utrpěl porážku, když tradicionalisté obvinili buddhismus z epidemie a sochu svrhli do kanálu. Až vítězství rodu Soga nad rodem Mononobe v r. 587 umožnilo vlídnější přijímání buddhismu.
Skládací krabička z období Asuka
Soga no Umako nechal v letech 588 - 609 vybudovat chrám Hókódži (Asukadera) z vděčnosti za vítězství nad rodem Mononobe. Ovládl jamatský dvůr tak, že dosazoval své příbuzné na trůn a v případě potřeby je opět sesazoval. Prý nechal zavraždit svého synovce Šušuna, aby mohl na trůn dosadit svou neteř Suikó, která svěřila vládu svému synovci a regentovi, princi Šótoku (Šótoku Taiši).
Urna na popel z období Asuka
Princ Šótoku je v Japonsku jedním z nejváženějších kulturních hrdinů. Byl nadšený šiřitel a svatý patron japonského buddhismu. V letech 601 - 607 založil chrám Hórjúdži v Naře. Zanesl ochranu buddhismu do ústavy o sedmnácti článcích. Tento dokument přijímal oficiální byrokracii a zdůrazňoval čínské konfuciánské principy loajality, oddanosti, harmonie a schopnosti vládnout. Dokument představuje souhrn morálních zásad, posilování etiky byrokratických služeb pro trůn a vyzdvižení panovníka nad klanovou rivalitu. Dále princ Šótoku přeorganizoval a soustředil politickou moc kolem dvora. Zemřel roku 622.
Jeho smrt oslabila centralizační a kulturní reformní úsilí. Nikdo nebyl jmenován jeho nástupcem ve funkci regenta a rod Soga znovu prosadil svou moc nad trůnem. Despotické činy tohoto rodu vyvolaly odpor mezi dvořany. Roku 645 porazil císařský princ Naka no Óe a hlava jednoho z mocných klanů Nakatomi no Kamatari rod Soga, čímž ukončili jeho vliv a bylo opět vykročeno cestou reforem.

Období Taika:

Roku 645 porazil císařský princ Naka no Óe a hlava jednoho z mocných klanů Nakatomi no Kamatari rod Soga, čímž ukončili jeho vliv a bylo opět vykročeno cestou reforem.
Princ Naka se později stal císařem Tendži. Kamatarimu bylo přiděleno nové jméno Fudžiwara, a tak se stal předkem jednoho z nejvlivnějších rodů v japonských dějinách. Období bylo přejmenováno na Taika, neboli "Velká změna". V roce 646 byly vydány výnosy, určující směr reforem.
Vyhlašované cíle zahrnovaly obnovení moci pro vládce, zbavení se zhoubných vlivů dominantního postavení klanů na dvoře a vytvoření systému centralizované a účinné vlády podle původních návrhů prince Šótoku. Výnosy reforem Taika předznamenávaly dalekosáhlé politické a sociální změny. Bylo zrušeno soukromé držení půdy. Všechna půda patřila pod správu císaře, který ji každé nové generaci znovupřiděloval. Bylo nutné zavést daňový systém, aby byl zajištěn příjem pro nové hlavní město, centrální byrokracii, nové cesty, poštovní stanice a vojenské základny. Rolníci, kteří obdělávali půdu platili daně v naturáliích, robotě nebo vojenské službě. Systém daní vyžadoval pravidelné sčítání lidu.
"Velká změna" byla příliš náročná a dalekosáhlá, než aby mohla být uskutečněna ze dne na den, nicméně reformní výnosy značily směr a přeměna Japonska podle čínského vzoru nepřetržitě pokračovala.

Období Nara:

Pohřební urna z období Nara.
Roku 708 rozhodla císařovna Gemmjó přemístit své hlavní město Fudžiwarakjó na nové místo zvané Heidžókjó (na západ od moderního města Nara). Město bylo vystavěno podle čínského Čchang-anu. Osídleno bylo roku 710.
Pohřební urna z období Nara.
Správa a organizace země byly uplatňovány přesně podle tchangské Číny. Celá země byla administrativně rozdělena do provincií, okresů a vesnic. Dvorská šlechta byla vysílána do provincií ve funkci guvernérů, kteří měli dohlížet na místní administrativu, sčítání lidu a roční daně. Členové nejvyšší dvorské šlechty byli obsazováni do funkcí centrální byrokracie, byli vybíráni z nejvlivnějších klanů a odměňováni bohatými příděly ze státní pokladny a veřejných panství. Tato dvorská šlechta si brzy prosadila dědické právo. Na rozdíl od Číny nezavedlo Japonsko systém zkoušek pro výběr do vedoucích byrokratických funkcí. Pro navržení a dosazení do úřadu byly hlavními kritérii spíše narození a osobní doporučení, než osobní vlastnosti a pracovní výkony.
Amida Buddha z období Nara.
Branná povinnost a vysoké daně vytvářely silný tlak na rolnictvo a donutily mnohé k útěku z jejich vesnic. Uvnitř hlavního města usilovala šlechta o vliv na vládu a trůn. Fudžiwarové pomalu odstavovali další uchazeče o moc z řad šlechty, ale ke konci období Nara ještě nedosáhli úplné nadvlády. V dvorní politice se také začal uplatňovat klérus z narských chrámů a začínal využívat sílu, kterou mnozí šlechtici považovali za nebezpečnou pro snadno ovlivnitelné vladaře.
Buddhistické chrámy byly zakládány i v novém hlavním městě a byly jim stejně jako šlechtě přidělovány rozsáhlé veřejné pozemky a udělovány daňové úlevy.
Roku 784 dvůr opět přemístil své hlavní město, tentokrát na sever od Nagaoky a poté, co bylo toto místo označeno za neblahé, na místo zvané Heian. Důvodem byla patrně snaha vzdálit se vlivu narských chrámů na život u dvora. Chrámům bylo přestěhování zakázáno, stejně jako zakládání poboček.

Období Heian:

Soška Buddhy z období pozdní Heian.
Čtyři století od přestěhování do nového hlavního města Heiankjó v roce 794 do sjednocení vojenské vlády v Kamakuře roku 1185 Minamotem no Joritomem jsou nazývána obdobím Heian. Rané období Heian bylo svědkem aktivního využití čínského administrativního a kulturního vzoru a nového koncipování institucí v čínském stylu, zavedených v období Nara. Od 10. století však politické a ekonomické změny u dvora a v provinciích podkopaly původní byrokratický záměr a přispěly k privatizaci a obnovení vlivu klanů uvnitř dvora i v provinciích. Zároveň dvůr přestal posílat oficiální poselství do Číny (894).
Střední období Heian (kolem roku 1000) bylo svědkem vzkvétající a typicky japonské šlechtické kultury, jejímž středem byl dvůr. Byl to věk ohromné tvořivosti v literatuře (Gendži monogatari - Příběh o Gendžim, Kokinšú), náboženství (vzkvétal buddhismus sekt Tendai, Šingon a Čisté země) a umění (styl v architektuře a úpravě zahrad, ve svitkových malbách a buddhistickém sochařství). Čínské literární umění a konfucianismus neztrácely svůj vliv, ale japonský jazyk nalezl mnohem jednodušší mateřské vyjadřování v próze a verši rozvojem slabičného písma kana.
Pro střední období Heian je charakteristické oslabení císařské moci a sílící nadvláda dvorské šlechty, zvláště členů severní větve rodu Fudžiwara. Císařové nadále panovali, ale vládli Fudžiwarové. Docházelo stále více k privatizaci politiky dvora, k provinčnímu vlastnictví půdy a ke vzniku místní vojenské organizace.
Fudžiwarové byli mistry všech dvorních intrik. Dokázali izolovat a posléze se zbavovat svých soupeřů. Byli obratní ve sňatkové politice, neúprosně se včleňovali do císařského rodu tak, že příslušnice rodu Fudžiwarů rodily císařské princezny a přímé následníky trůnu. Klíčem k jejich dlouhodobému úspěchu bylo posílení pravomocí regenta a uzákonění jeho moci. Vytvořili si monopol na poradní kancelář pro trůn a na ústřední funkce, na které se nevztahovaly zákoníky. Dvěma klíčovými úřady byly:
  • seššó - regent nezletilého císaře
  • kampaku - regent dospělého císaře
Uvnitř hierarchického světa dvora byla znalost protokolu, etiky, kaligrafie, hudby, vhodného odívání a vybraného chování důležitější, než ovládání meče a koně. Byla to společnost, ve které se pěstoval náznak a nepřímé vyjádření, život splýval s uměním. Heianská aristokratická společnost byla polygamní. Svatby byly smlouvány podle rodových zájmů, za účelem zplodit dědice. Pak již nebránilo šlechtici nic v navázání dalších milostných vztahů s vedlejšími manželkami a milenkami. Zároveň i manželky mohly mít milostné vztahy s jinými muži.
Architektura střech období Heian.
Během raného období Heian byl kulturní vliv Číny stále velmi silný. Čínský jazyk byl hlavním prostředkem v poezii i próze. Čínština ovšem nevyhovovala odpovídajícím způsobem potřebám citového vyjádření Japonců. Byla vytvořena kana (slabiková abeceda), která nahradila složitý a nepohodlný způsob zápisu japonštiny jednoduchým a přesným fonetickým přepisem japonských zvuků.
Jelikož státních pozemků ubývalo, měla ústřední vláda stále méně prostředků na podporu najímané armády. V roce 794 byl zrušen systém branné povinnosti rolníků. Vojenská odpovědnost přešla do soukromých rukou. Císařové, šlechta, buddhistické kláštery a velké rody v provinciích zřizovali vojenské síly pro státní nebo soukromé udržování míru, či pro vedení válek. Během 11. a 12. století se v provinciích a dokonce i v hlavním městě stále častěji objevovalo násilí. Pohodlný život šlechty v hlavním městě pokračoval, ale šlechta byla závislá na vojenských vůdcích, kteří v provinciích prosazovali výnosy dvora a udržovali pořádek. Bylo to nedlouho předtím, než se tito vojenští vůdcové začali zabývat plány na uchopení moci.
Mezi největší vojenská uskupení patřila rodová jména jako Fudžiwara, Taira (Heike) a Minamoto (Gendži). Mezi rody Taira a Minamoto zuřily boje o moc a vliv na císařský trůn. Na konci období Heian byla Tairou no Kijomorim zavražděna převážná část vedení rodu Minamoto, a tím získal celý rod Taira vedoucí postavení u dvora. Císařové ani Fudžiwarové nebyli sesazeni. Hráli jen obřadní roli a čekali na příležitost, jak se Tairů zbavit. Kijomori a vůdci rodu Taira jim svévolně vládli, přebrali dvorní hodnosti a sami si udělovali provinční funkce a držbu půdy. Stejně jako Fudžiwarové, i oni využívali sňatkovou politiku s pokusem ovládnout císařský úřad. Ovšem v roce 1185 v bitvě u Dannoury byl rod Taira na hlavu poražen rodem Minamoto. Vůdci rodu Taira byli buď zavražděni, nebo spáchali sebevraždu, aby předešli zajetí, a tak rod vymřel po meči. Bitvou roku 1185 končí období Heian.

Období Kamakura:

Zrcadlo z období Kamakura.
Vítězství Minamotů nad Tairy na konci 12. století znamenalo začátek nového režimu. Nesesadilo císařský dvůr, ale ani nevrátilo moc do jeho rukoua. Joritomo Minamoto získal titul šóguna, vojenského zmocněnce císaře a v Kamakuře založil svůj šógunát, neboli bakufu. Časem nabýval šógunát stále větší právní a soudní moci v nárocích na držbu půdy, platbu daní a ve veřejných záležitostech, týkajících se celé společnosti. To však neznamenalo popření moci císařského dvora, kterému byly i nadále ponechány některé tradiční pravomoci. Dvůr trpěl úpadkem politického a ekonomického vlivu a byl si stále více vědom toho, že jeho moc slábne.
Sošky z období Kamakura.
Dvůr se nesmířil s klesající autoritou a učinil několik pokusů obnovit svou politickou moc. Válka Džókjú v roce 1221 a povstání, vedené císařem vládnoucím z kláštera Gotobou, byly potlačeny rodem Hódžó, který vládl po vymření potomků šógunů z rodu Minamoto na začátku 13. století. Tím si rod Hódžó vydobyl právo posílat císaře do vyhnanství, konfiskovat více půdy, trestat dvořany a členy císařského rodu a určovat následníka trůnu.
Ve dvacátých letech 14. století se vojenští vazalové nespokojení s rodem Hódžó shromáždili kolem císaře Godaiga. S podporou rodu Ašikaga byl Godaigo schopen svrhnout šógunát a v roce 1333 znovuzaložit to, co nazýval přímou císařskou vládou.

Období Muromači:

Zbroj období Muromači
Podzim
Obnova císařství, v období Kemmu, trvala pouze tři roky, než si politika Godaiga, silně orientovaná na dvůr, znepřátelila jeho bývalé vojenské zastánce. V roce 1336 byl Godaigo přinucen opustit Kjóto, kde Ašikaga Takaudži převzal titul šóguna, sestavil nový režim, šógunát Muromači, a dosadil rivalského císaře. Po více než tři desetiletí byla země rozdělena přerušovanou civilní válkou mezi zastánci Godaiga a jeho jižním dvorem a severním dvorem, podporovaným rodem Ašikaga.
Šógunát byl vnitřně závislý na svých provinčních vojenských vazalech a ochráncích, neboť rod Ašikaga neměl ani rozsáhlé držby půdy, ani své vlastní vojenské síly. Vražda šóguna Jošinoriho v roce 1441, spáchaná provinčním vojenským ochráncem, odhalila tuto slabost. Vojenští ochránci začali usilovat o rozšíření své regionální moci, zatímco slabí šógunové přešli z aktivního politického vedení k palácové politice a kulturním kratochvílím.
Zbroj období Muromači
Spory kolem titulu šóguna (Jošimasa) vedly k rozpoutání války Ónin v roce 1467, desetiletý konflikt mezi dvěma rivalskými spolky ochránců, který nastolil století provinčních válek.
Na konci 15. a začátku 16. století nebyl představitelem moci oficiální titul nebo opora ze strany slábnoucího šógunátu, ale byli to vazalové, dokonale chráněné pozemky, opevněné hrady, taktické schopnosti a neustálá připravenost k útoku či k obraně.
Když se proces decentralizace dostal do krajního bodu, začalo se politické kyvadlo vracet zpět, směrem ke znovusjednocování země. Oda Nobunaga, nadaný taktik z malého knížectví na středním Honšú, který prohlašoval, že přišel na pomoc šógunátu, dosáhl řady vítězství a v roce 1568 vtáhl do Kjóta. Obsazením Kjóta končí období Muromači.

Období Azuči-momojama:

Období Azuči-Momojama začíná vpochodováním Ody Nobunagy do Kjóta. Období je nazváno podle míst, kde si Nobunaga a Hidejoši (druhý z trojice sjednotitelů země) založili svá sídla.
Nobunaga brzy vytlačil šóguna, izoloval a roztříštil rivalská knížata, zkonfiskoval zbraně obyvatelstvu, dal provést katastrální soupis půdy. Dalším prostředkem k upevnění moci bylo přemisťování knížat do jiných provincií. Nenáviděl buddhistické mnišstvo, které se se svými soukromými armádami vydatně účastnilo válek na straně protivníka. To částečně vysvětluje jeho kladný vztah ke křesťanským misionářům, kteří v Japonsku začali působit v polovině 16. století, brzy poté, kdy portugalští obchodníci roku 1543 Japonsko náhodně objevili. V roce 1582 byl Nobunaga jedním ze svých generálů zavražděn.
dobuku
Jeho nástupce, Tojotomi Hidejoši, posunul Nobunagovo sjednocování dále na západ. Odmítl zdiskreditovaný titul šóguna a vládl jako regent kampaku. Roku 1587 vydal edikt, jímž se křesťanství prohlašuje za zhoubné a misionářům přikazuje do dvaceti dnů opustit zemi. Toto nařízení ale nebylo nijak přísně prosazováno, patrně z obavy, aby nebyl ohrožen obchod s Portugalci.
V roce 1591 zlikvidoval Hidejoši poslední odpůrce ne severu Honšú, a tím dokončil sjednocení země. Obnovil pevný režim, založený na přísné feudální disciplíně. Nechal provést soupis půdy, jehož smyslem bylo, aby se skutečný obdělávatel stal jejím stálým držitelem a byl také odpovědný za placení dávek z jejího výnosu.
Ke konci svého života ustavil Hidejoši regentskou radu pěti starších, kterou tvořila nejmocnější knížata a zavázal je přísahou, že budou oddáni jeho synu Hidejorimu, budou dodržovat Hidejošiho zákony a nebudou sobecky sledovat své vlastní cíle. Zemřel roku 1598.
Po smrti jednoho z regentů, který byl ochráncem Hidejoriho, porušil okamžitě Ijeasu Tokugawa, jeden z pěti regentů, Hidejošiho přání a prostřednictvím několika sňatků svých potomků utvořil koalici se čtyřmi mocnými vojenskými rody. To vyvolalo odpor příznivců rodu Tojotomi. Roku 1600 došlo k bitvě u Sekigahary, kterou Ijeasu Tokugawa vyhrál. Ihned začal trestat své protivníky, zabavil jim léna a zároveň odměňoval ty, kteří mu pomohli. Aby legalizoval svou moc, obnovil vojenskou vládu bakufu a dal se v roce 1603 jmenovat šógunem.

Období Edo/Tokugawa:

Čawan z období Edo.
V roce 1603, tři roky po bitvě u Sekigahary, byl Ijeasu Tokugawa císařem jmenován šógunem a formálně založil nový šógunát. Na rozdíl od Nobunagy  Hidejošiho, kteří přijímaly oficiální pocty u dvora a užívali nejvyšších postů císařských regentů jako zdroje politického uznání, Tokugawa získal nejvyšší posty uvnitř vojenského řádu a užíval úřadu šóguna za účelem založit vojenskou vládu nezávisle na dvoru.
Titulu šóguna se Ijeasu vzdal již o dva roky později ve prospěch svého syna. Takto založil dynastický precedens, podle kterého měl být úřad předáván potomkům z rodu Tokugawa.
Tokugawský šógunát přetrval 15 generací, tzn. 264 let, až do roku 1867. Po většinu svých dějin byl autoritativním centralizovaným feudálním státem. Pouze v pozdějším období Tokugawa docházelo k jisté decentralizaci moci s tím, jak slábla ústřední vláda šógunátu a někteří vlivní daimjóové se stávali nezávislejšími.
Šógunát vyžadoval dvě prvořadé povinnosti. Jednou byla pravidelná přítomnost u šógunátního dvora v Edu (sankin kótai). Druhou byla vojenská služba. Sankin kótai vznikl ze systému rukojmí v době válek. Ijeasu Tokugawa si silně uvědomoval svou šógunskou důstojnost i nutnost omezit moc daimjóů. Toho mohlo být dosaženo držením rukojmí a jejich pravidelným pobytem v Edu. Šógunát přikazoval každému daimjóovi zanechat svou ženu a děti v Edu a zavazoval daimjóy střídat svá sídla každý druhý rok mezi Edem a svým sídlem. Daimjó takto musel vydávat ohromné sumy za dvojí živobytí v Edu a na panství. Výsledkem bylo finanční vyčerpání daimjóů, což bylo úmyslným plánem šógunátu.
Šógunát byl oprávněn také propouštět daimjóy z úřadu, podle libosti je přesídlovat na jiná panství, nebo částečně či úplně zabavovat jejich panství. Dá se říci že daimjóům byla šógunátem pouze svěřena vláda nad pozemky a obyvateli daných panství. Touto politikou zbavení práv a přesídlování šógunát povyšoval dlouhodobě loajální tokugawské vazaly na statut daimjóů. Šógunát umísťoval tyto dědičné fudai daimjó do Eda a do oblastí, které byly z vojenského a ekonomického hlediska klíčové. Současně omezil šógunát počet tozama daimjó, kteří kapitulovali v bitvě u Sekigahary. Byli přesídleni do okrajových oblastí a od spojenců byli odděleni šikovným umístěním fudai daimjó na sousedních panství. Výsledkem těchto změn byla výrazně stabilní mocenská struktura, tzv. systém bakuhan.
Kosode z období Edo.
Zatímco někteří šógunové určovali politiku, nebo její základní rysy, samotné šógunátní úřady byly řízeny těmi daimjóy, kterým Tokugawové nejvíce věřili, takzvanými fudai daimjó, a členy družiny z rodu Tokugawa. Mezi nejdůležitější pilíře šógunátní politiky patřila politika nakloněná císařskému dvoru a náboženskému řádu. Ovšem historickou skutečností bylo, že šógun byl vládcem říše a císař pouhým kulturním symbolem a jednotlivým náboženským sektám vydával šógunát nařízení, kterými měl nad chrámy kontrolu.
První zákaz křesťanství byl vydán Hidejošim v roce 1587, ale byl jen formální a počet obrácených na víru neustále rostl. V roce 1616 však šógunát opět křesťanství zakázal a pronásledoval katolictví v Japonsku, což vedlo k mnoha mučednickým obětem. Pro zákaz byla celá řada důvodů, mezi něž patřilo například neuznávání šógunátu jako absolutní autority, že zájem o křesťanství mohl sloužit jako spojenectví s nepřátelskými daimjóy a svou roli hrála i představa možného ekonomického zásahu evropských mocností. Katolictví bylo postaveno mimo zákon, byl omezen zahraniční obchod, byly zakázány japonské námořní cesty a konečně v roce 1639 byla zavedena skutečná izolace ve vztahu k Západu.
Přestože byl tokugawský šógunát mocnou institucí, nebyl imunní vůči změnám. Prvním hlavním problémem byla rostoucí nespokojenost samurajů bez pána (rónin), kteří byli vyhnáni z domácího prostředí, když byli jejich pánové zbaveni práv. Po odhalení spiknutí Šósecua Juiho (1605 - 1651) a dalších róninů začal na jejich problémy šógunát účinněji reagovat a uplatňoval pružnější politiku.
Důraz Tokugawů na stabilitu dynastie otevřel prostor svobodnému obchodu a obchodu se zámořím. Následníci Ijeasu Tokugawy se v zájmu stability a vymýcení křesťanství nejprve pokoušeli oddělit obchod od křesťanství a poté nastálo zakázali obchod a styky se Západem. Kolem roku 1640 se Japonsko začalo obchodně uzavírat. Zámořské výpravy byly zakázány, portugalská a španělská plavidla vyhnána. Po zbytek období Tokugawa byli pouze Nizozemci ponecháni na malém ostrůvku Dedžima v Nagasackém zálivu, jakožto zástupci evropského obchodního společenství. Japonsko také obchodovalo s Čínou a Koreou, ale tento obchod byl omezen pouze na Cušimu a Nagasaki, kde byla soustředěna rozsáhlá komunita čínských obchodníků. Kromě těchto kontaktů vycházel veškerý ekonomický růst pouze z domácích zdrojů.
Tokugawský režim byl instinktivně zemědělský. Důležití byli samurajové a rolníci, kteří je živili, nikoliv obchodníci. Tokugawští šógunové rozdělili japonskou společnost do čtyř dědičných sociálních skupin: samurajů, rolníků, řemeslníků a obchodníků, pod nimiž se nacházeli eta (vyděděnci) a hinin (nelidé). Na sňatky mezi jednotlivými skupinami se hledělo s nelibostí. Tvorba takto tvrdě hierarchizované společnosti nepřispívala k mobilitě a obchodní a tržní svobodě, přesto byl viditelný růst městského a venkovského hospodářství, který byl podnícen dlouhodobým mírem, vzrůstající městskou poptávkou a rostoucím počtem obyvatel.
Přestože byli rolníci řazeni hned za samuraje, chtěli daimjóové a šógunát přirozeně získat na daních co nejvíce. Někteří daimjóové a šógunátní úředníci vymáhali příliš velké částky, a tak doháněli rolníky k protestům nebo útěkům z panství. Někteří úspěšní vesničané investovali své peníze do zemědělského obchodu a průmyslu, zapojovali se do půjčování peněz. Díky šířícím se ekonomickým rozdílům se ve vesnicích šířilo napětí. Velké venkovské protesty v době hladomoru dosáhly 25-ti do roka. Povstání byla často vedena stařešinou vesnice a byla namířena proti úředníkům panství a šógunátním výběrčím daní. Jelikož rolníci nebyli ozbrojeni, byla jejich povstání rychle potlačena. Některým požadavkům bylo vyhověno, ale vůdci povstání byli popraveni. Rolnická povstání byla protestním hnutím za ekonomická zlepšení, nikoli revolucí, která by popírala tokugawské sociální uspořádání.
Kosode z období Edo
Samurajové se nacházeli na nejvyšším stupínku tokugawské společnosti. Stejně jako vládci a úředníci žili z práce druhých. Přestože byli pány společnosti, jejich ekonomické postavení bylo méně záviděníhodné. Byli odděleni od půdy, žili jako vazalové z přidělených dávek v posádkových městech. Byli zbaveni příležitosti zemědělské činnosti. Na druhé straně jim bylo zakázáno zabývat se obchodem, na který se pohlíželo jako na činnost podvracející správný životní styl vojáka a stabilní sociální hierarchii, jelikož některým by se dařilo a jiným ne. Od samurajů se očekávalo, že budou žít ze svých přídělů, nebudou potřebovat více peněz - spíše jimi budou pohrdat. Vše, co jejich domácnosti potřebovaly, si měly sami vyrobit nebo vyměnit za rýži. Ze samurajů se stávali úředníci a funkcionáři, věnovali se více literárnímu umění, než umění válčit.
Od roku 1700 začal šógunátní rozpočet vykazovat schodek. Přibližně po celé další století se šógunát v reformách snažil bez většího úspěchu zbavit nepřetržité krize státní pokladny vynucenými půjčkami a devalvací měny. Dokonce i šógunát se stal těžce závislým na finančních službách obchodníků, jejich půjčkách a zásobách. Různé reformy šógunátu byly namířeny na zmírnění situace zbídačených samurajů, ale jen výjimečně se dotkly jádra problému. Ke konci období se několika panstvím, zvláště Sacuma a Čóšú, podařilo vybřednout z kruhu nesolventnosti tím, že vyvinula speciální výrobky, popřela své dluhy a přeorganizovala své finance. Jejich relativní solventnost je přivedla k silnějším pozicím při ohrožení šógunátu v 60. letech 19. století. V době krize v 60. letech 19. století sáhli samurajové opět po meči, tentokrát ve službě císaři a národu, aby proklestili cestu novému začátku pro Japonsko. Navyklí na disciplínu, ochotni snášet utrpení, gramotní a vědomí si podstaty moci představovali samurajové silnou vůdčí sílu malé země čelící nebezpečí ze zahraničí a domácí nestabilitě.
V červenci roku 1853 přistála v Tokijském zálivu flotila amerického komodora Matthewa C. Perryho a Edo bylo nuceno pod hrozbou jeho dělových hlavní přijmout americké ultimátum. V roce 1854 podepsal šógun smlouvu povolující americkým plavidlům kotvit ve dvou japonských přístavech a provozovat i obchodní trnsakce. V následujících dvou letech uzavřelo Edo podobné smlouvy i s Velkou Británií, Ruskem, Holandskem a Francií. Cizinci si pak vynutili právo usazovat se v pěti přístavech i v obou největších městech - Edu a Ósace. Japonsko se tak znovu dostalo do styku se světem, který podemílal základy nevyhovujícího feudálního řádu.
Vzrůstající vlna nacionalismu se obrátila proti šógunovi a "bílým barbarům", které vpustil do země. Císařský dvůr nyní viděl příležitost k návratu k moci a vystoupil proti ponižujícím smlouvám, jež uzavřel šógun s cizinci, čímž si získal novou popularitu. Od konce 50. let proudili samurajové ze Sacumy a Čóšú do Kjóta s úmyslem svrhnout tokugawskou vládu a obnovit císařovu autoritu. V listopadu roku 1867 šógun Jošinobu rezignoval.

Období Meidži:

Soška rybáře z období Meidži.
6. dubna 1868 byla vydána jménem císaře Mucuhita přísaha o pěti bodech. Její obsah byl koncipován tak, aby minimalizoval odpor mezi daimjóy, sliboval spravedlnost a změny v zájmu národních cílů. S tím, jak se moderní stát konsolidoval, byl císař stále více omezován a byl nucen pobývat na svých pozemcích a v palácích, ale ve formativních letech režimu podnikl velké regionální cesty a časté místní exkurze, které z něj udělaly tichého účastníka v boji za posílení základů císařské vlády. Aura dvora byla od počátku ústředním faktorem schopnosti mladého režimu zajistit spolupráci vysoce postavených feudálů a časem se stala největší silou při zajišťování spolupráce a poslušnosti obyčejných lidí.
Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem Meidži byla centralizace správního systému. Prosazení císařovy vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Aby silné rody z knížectví Sacuma, Tosa a Čóšú zmírnily podezření, že sami mají ambice založit vlastní šógunát, zaslaly dvoru společné prohlášení, ve kterém se vzdaly svých pozemků a poddaných ve prospěch císaře. Ostatní rody se rychle přidaly. Dvůr přijal petice v roce 1869 a okamžitě přejmenoval daimjóy na guvernéry oblastí, kterým vládli jako feudální pánové. V roce 1871 bylo oznámeno zrušení panství a byly vyhlášeny nové prefektury, jejichž počet byl menší a tudíž měly větší rozlohu. V roce 1873 došlo k zavedení povinné vojenské služby a vzdělávání a k revizi pozemkové daně. Další reforma se týkala přechodu z lunárního kalendáře na gregoriánský.
Samurajové, kteří byli dědičně u moci od 11. století, byli systematicky odstraňováni. Nejprve jim byl snížen dědičný příjem a poté nahrazen jednorázovým poskytnutím úročených obligací. Samurajské meče, známka cti a společenského postavení, byly odloženy jako dědictví minulosti. Bezpečnost a vojenská služba se přenesly na nové ozbrojené síly, které se skládaly z odvedenců.
Japonsko období Meidži bylo prvním nezápadním státem, který přijal ústavní formu vlády. Ačkoliv tento dokument obsahoval silnější i slabší stránky, byl beze změn zachován až do roku 1945. Ústava Meidži byla oficiálně vyhlášena v roce 1889. Císaři byla udělena plná svrchovanost. Byl založen zákonodárný orgán, který sestával ze dvou sněmoven. Do jedné byli jmenováni příslušníci šlechty a do druhé zástupci nejvyšších daňových poplatníků.
V roce 1890 byla dokončena institucionální struktura moderního Japonska. Šlo především o místní správu, ozbrojené síly a policejní složky. Tyto instituce, jakmile došlo k jejich propojení, vytvořily Japonsko schopné a horlivě dychtící po rovnosti se smluvními mocnostmi a zapojení do imperialistické soutěže konce 19. století. Systém státní správy oprostil celonárodní vládu od malicherných a bezvýznamných záležitostí. Místní politika se oddělila od národní. Druhá oblast se týkala ozbrojených sil. Jejich neloajálnost pramenila z její regionální základny. Nový systém, který tento problém odstranil, vycházel z německého modelu generálního štábu. Ten byl podřízen přímo císaři, čímž byl ovlivněn civilní vliv na sestavování rozpočtu a vojenské politiky. Císařský výnos pro vojáky a námořníky z roku 1882 varoval před politikařením a zavazoval k loajalitě císaři. Ačkoliv byli vojáci varováni před vstupem do stranické politiky, přesto měli v politických úřadech prominentní postavení. Měli ve vládách moderního Japonska silné zastoupení a odvoláním svých zástupců mohli přivodit pád vládního kabinetu. Třetí oblast představovalo strukturování moderních policejních složek. Systém policie byl centralizován tak, že vlády jednotlivých prefektur byly sestavovány z vyšších policejních důstojníků. V každé prefektuře byla založena škola pro policejní výcvik. To umožnilo využívat policistů jako agentů centrální vlády na úrovni obcí. Policisté a policejní složky s vysokou morálkou byli všudypřítomní.
V roce 1873 byly zrušeny restrikce proti křesťanství. Misionáři a japonští konvertité tvrdili, že je třeba nahradit celý morální kodex Japonska novou vírou, že národ postrádá a potřebuje vhodný zdroj jednoty. Japonsko však takový zdroj mělo. Aby se dosáhlo této jednoty o morálce a hodnotách Japonců období Meidži, musela věrnost císaři sehrát stejnou roli, jakou sehrálo křesťanství v západních zemích.

ZDROJ: www.japonsko.info/
 


Komentáře

1 McgeeKatrina30 McgeeKatrina30 | E-mail | Web | 30. března 2012 v 13:27 | Reagovat

Have no a lot of cash to buy a car? Don't worry, just because it is available to receive the <a href="http://goodfinance-blog.com">loan</a> to solve such kind of problems. Hence take a student loan to buy everything you want.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.