Reklamy bez milosti mažu a blokuju vás!


Prosím navštivte můj druhý BLOG

♥♥!MUACK!♥♥

Historie Japonska I. (Kultury)

27. dubna 2010 v 19:10 | Nashime
Historie Japonska je velmi dlouhá a proto ji rozdělím na několik částí. Doufám, že se vám budou tyto články líbit :-)

Kultura Džómon:

Keramika kultury Džómon
Poměrně brzy poté, co se Japonsko oddělilo od asijského kontinentu, začali obyvatelé japonského souostroví vyrábět hliněné nádoby. Tato keramika dala svým tvarem a dekorem název následujícímu neolitickému období: Džómon. Slovo džó znamená provazec, mon znamená vzor. Je to tedy kultura provazcového vzoru.
O míře souvislosti mezi původními paleolitickými obyvateli ostrovů s lidmi kultury Džómon existují nejrůznější hypotézy. Spíše se jedná o lid nově příchozí. Otázkou zůstává, odkud tito lidé přišli, jestli ze severu přes ostrovy Hokkaidó a Sachalin nebo z Koreje přes ostrov Kjúšú a nebo z jihovýchodní Asie a Tichomoří postupným stěhováním z ostrova na ostrov.
Mušlový náhrdelník
Počátek období Džómon se klade na rok 8 000 př.n.l. a končí v roce 300 př.n.l. Někteří vědci posunují její počátek až do roku 10 000 př. n. l., přičemž období 10 000 - 7 500 př. n. l. nazývají počáteční. Byla to sice společnost neolitická, ale přesto se od této odlišovala, a to především tím, že neznala zemědělství a chov dobytka. Získávání potravy bylo velmi náročné a neumožňovalo vznik přebytků.
Kultura Džómon se dělí na období:
  • rané
  • první
  • střední
  • pozdní
  • terminální
Keramika kultury Džómon
Pro celou kulturní historii Japonska má mimořádný význam zrod keramiky. Poslední nálezy jej kladou mezi roky 10 000 - 7 500 př. n. l. To z japonské keramiky činí nejstarší keramiku světa. Nejstaršími známými tvary keramiky Džómon jsou nádoby se zašpičatělým dnem, jímž byly zapouštěny nebo usazovány do země. Byly to nádoby na vodu a potraviny a vyráběly se přibližně 2 000 let. Byly ručně modelovány z hlíny a zdobeny provazcovým vzorem, který vznikl přikládáním provazců z pružných rostlinných stonků a vláken. Vznikal buď ovinutím provazců kolem celých nádob, nebo omotáním provazce na hůl a rolováním hole po povrchu keramiky. Tyto nádoby z ranného období se postupně vyvinuly v dokonalejší tvary a první období Džómon, které trvalo asi 1 500 let, již znalo nádoby s rovným dnem. Kolem roku 3 000 př. n. l., kdy začíná střední období Džómon, se zvláště v hornatých oblastech Japonska začala vyrábět keramika považovaná za vůbec nejhodnotnější artefakty kultury Džómon. Keramiku tohoto období charakterizuje nesmírné bohatství tvarů a udivující dekorativnost. Tvůrcům těchto nádob nešlo jen o pouhou funkční stránku keramiky. Nádoby měly patrně nějaký hlubší, magický význam. Keramika pozdního období a sklonku doby Džómon nabyla klidnějších forem a větší funkčnosti.
Soška dogú
Mezi nálezy z doby Džómon upoutávají i další předměty z hlíny. Jsou to antropomorfní a zoomorfní dogú, hliněné figurky, nacházející se ve všech období doby Džómon a po celém Japonsku. Téměř všechny antropomorfní figurky představují ženu, mužské sošky jsou vzácné. Zřejmě byly symbolem plodnosti a jejich tvary (zvýrazněná ňadra a široké boky) připomínají prehistorické sošky žen nalezené v Evropě a na Blízkém východě. Nepochybně tyto sošky sloužily k náboženským, kultovním účelům.
Keramika kultury Džómon
Mezi roky 5 000 - 3 500 př. n. l. se obyvatelé japonského souostroví začali usazovat v malých osadách. Průměrný věk lidí té doby byl velice nízký. Nebožtíci byli ukládáni do keramických nádob, někdy dvojitých. Tento druh pohřbívání je doposud běžný na souostroví Rjúkjú. Lze soudit, že na konci doby Džómon, tj. asi mezi lety 800 - 300 př. n. l., mělo obyvatelstvo japonských ostrovů rasově jednotné rysy a že na většině území sídlily homogenní kmeny.
Dalším typickým prvkem kultury Džómon jsou mušlové hromady. První byla objevena roku 1877 americkým zoologem E. S. Morsem a od té doby jsou předmětem prvořadého zájmu pro japonský neolit. Dodnes jich bylo objeveno asi 1 800, z toho 200 je řazeno do období Jajoi. Z průzkumu hromad vyplývá, že tehdejší člověk se řídil hygienickými pravidly a žil ve společném soužití. Hromady jsou větších rozměrů, byly tedy používány v delším časovém rozmezí. Jsou tvořeny především skořápkami měkkýšů. Ti tvořili podstatnou součást potravy tehdejšího člověka. V hromadách byly ale nalezeny i zbytky keramiky, kosti zvířat a ryb, občas i lidské pohřby.
Rozdíl mezi pevninským vývojem Dálného východu a Japonska: Na ostrovech nebyly vhodné plodiny ke kultivaci, domestikovatelná zvířata a dostatek těžitelných rud.

Kultura Jajoi:


Haniwa
Haniwa
Někdy kolem let 300 - 350 př. n. l. začala kulturu Džómon nahrazovat kultura Jajoi, nazvaná podle místa v dnešním tokijském obvodu Bunkjó, kde byly poprvé vykopány keramické nádoby pro ni charakteristické. Doba Jajoi trvala přibližně 600 let. S jejím příchodem vstoupilo Japonsko z neolitu přímo do doby železné, neboť železo a bronz přišly na japonské souostroví současně. V počátcích doby Jajoi se také Japonsko poprvé seznámilo se zemědělstvím, především s pěstováním rýže. Obecně je přijímána teorie, že nositelem kultury Jajoi byl lid, který přišel z asijské pevniny přes Korejský poloostrov na severní Kjúšú a odtud svou kulturu postupně rozšířil. Vzhledem k tomu, že přistěhovalci nebyli nijak početní, nepodrobili si ani lid kultury Džómon násilím, spíš se jejich vyspělá kultura rychle ujímala na úkor zaostalejší. Na Korejský poloostrov se rozšířila výroba železa již několik století př. n. l. To byly spolu s konfrontací svých zkušeností s čínskými předpoklady pro rychlý rozvoj obyvatel.
Haniwa
Přenesení kulturních plodin mělo za následek vznik zemědělství. Způsob pěstování rýže byl velmi pokročilý a dokonalý. Byl založen na technice pěstování rýže na zavlažovaných rýžovištích, rozšířený v jižní a střední Číně. Tato technika vyžadovala znalost zemních úprav pro budování rýžovišť a rozsáhlé agrotechnické znalosti, ale také znalost potřebných zemědělských nástrojů.
Haniwa
První rýžoviště se zakládala v bažinatých oblastech, kde nebyly nutné mimořádné úpravy terénu. Obdělávání polí vyžadovalo kolektivní spolupráci většího počtu osob a proto se stala významným společensko-ekonomickým prvkem rodina. Rodiny se sdružovaly v zemědělské komunity mnohem větší, než byla sídliště doby Džómon. Skutečnost, že se obyvatelstvo nestěhovalo za potravou jako dříve měla za následek vyšší produktivitu, tím i akumulaci majetku. Začaly vznikat společenské rozdíly a hierarchie uvnitř komunit. Z pevniny byla převezena i domestikovatelná zvířata, avšak chov se oproti zemědělství příliš neujal.
Ujaly se i nové obřady a kultovní zvyky provázející jednotlivé zemědělské úkony. Od doby Jajoi se celoroční kalendář začal řídit cyklem zemědělských prací.
Bronzový zvonec dótaku
Bronzový zvonec dótaku
V době Jajoi se do Japonska poprvé dostaly kovové předměty jednak z bronzu, jednak ze železa. Železné výrobky sloužily především jako předměty denní potřeby a zbraně. Z bronzu bylo kultovní náčiní, ozdoby a částečně i zbraně. Dvě hlavní kategorie bronzových předmětů tvoří meče a zvonce dótaku. Nejstarší nalezené meče pocházejí z asijského kontinentu a jejich tvar i tvrdost slitiny naznačují, že mohly sloužit i k boji. Meče z nejstaršího období se našly na pohřebištích. Meče z mladšího období se již nenacházely v hrobech, ale zvlášť, ve skupinách, podobně jako zvonce dótaku. Soudí se, že tyto předměty měly náboženský význam, a nebo byly symbolem moci rodových náčelníků.
Jedno z center kultury Jajoi je oblast Kinai ve středním Honšú, kde byly objeveny zvonce dótaku. Našlo se jich velké množství, ale jejich účel je stále záhadou. Mají výšku od 13 do 120 cm, jejich povrch je zdoben buď abstraktními vzory nebo prostými loveckými výjevy, postavami lidí, zvířat, vypodobením člunů a obydlí. Jejich výroba skončila náhle na začátku 4. století.
Haniwa
Lid kultury Jajoi vyráběl keramiku odlišnou od keramiky kultury Džómon. Vyznačovala se prostšími formami a dekorem, avšak dokonalejší technikou. Stále se vyráběla ze stočených provazců hlíny, ale při konečných úpravách a zdobení mohl již být používán primitivní kruh. Mezi nejběžnější tvary patří džbány s dlouhým hrdlem, hluboké mísy, hrnce s širokým ústím a nádoby na vysokých nožkách. Tyto předměty jsou zdobeny jednoduchými rytými geometrickými vzory. Mezi keramické výrobky kultury Jajoi patří i pohřební keramika - velké nádoby s širokým hrdlem, které sloužily jako rakve. Pozoruhodný je zvyk druhého pohřbu, dodnes běžný na souostroví Rjúkjú, při němž se kosti mrtvého po určité době exhumují, očistí, patrně nabarví na červeno a vloží se do keramické nádoby. Tyto nádoby se pak jednotlivě či kolektivně ukládaly do velkých šachet a jam.
Lid kultury Jajoi se také seznámil s kontinentální technikou tkaní látek z vláken lnu nebo moruše. Ty nahradily kožešinový a kožený oděv.

Kultura Kofun:

Haniwa kultury Kofun
Soudí se, že Japonci vytvořily jednotný stát a zformovali se v národ mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu v oblasti Kinai, rozprostírající se na jih od jezera Biwa, v Narské kotlině a Ósacké nížině. Koncem 4. století se zde upevnil svazek kmenů - formující se počátky státu Jamato (z jap. Brána hor). V 5. století byly znaky nahrazeny jinými se stejným čtením - Velká harmonie. V 7. století opět nahrazeny - Země, kde vychází slunce. Japonské čtení je Jamato, sinojaponské Nihon, Nippon. Tato doba se kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. do konce 7. století. Mohyly kofun, kterých bylo objeveno přes dva tisíce, jsou nejbohatším zdrojem informací o sociálním a politickém životě i o materiální kultuře protohistorického Japonska.
Tvar hrobky připomíná klíčovou dírku. Dai sen.
Mnohé svědčí pro to, že zvyk budovat významným jedincům hrobky byl do Japonska přenesen z kontinentu, z Číny nebo z Koreje. První hrobky pocházejí z konce 3. stol., mají kruhový půdorys a využívají pahorků či terénních vyvýšenin. Dřevěné rakve se ukládaly do pohřebních kobek a byly zahrnuty zeminou či zakryty balvany. Hlavní období kultury mohyl nastává od druhé poloviny 4. stol., kdy se v oblasti Kinai začaly budovat obrovské hrobky, které mají půdorys podobný klíčové dírce. Jejich délka se pohybuje od 100 do 475 metrů. Stavba těchto gigantických hrobek byla podmíněna možností koncentrovat obrovské množství stavebních sil a existencí promyšleného projektu. Mohyly se budovaly na rovině navršením umělých pahorků a byly obehnány vodním příkopem.
Mohyla Kofun
Největší známou mohylou kofun je hrobka císaře Nintokua, o němž se traduje, že zemřel roku 399. Mohyla je dlouhá 475 metrů a v jejích prostorách bylo umístěno 20 000 hliněných pohřebních sošek. Druhý největší kofun měří 418 metrů. Je to hrobka císaře Ódžina. O osobách pohřbených v největších mohylách je možno předpokládat, že to nebyli pouze vladaři místního významu, nýbrž vládci, kteří měli pod kontrolou i okolní oblasti.
Skvělost hrobek dosáhla vrcholu v polovině 5. stol., poté snaha o gigantičnost postupně slábla. V 6. a 7. stol. se pro vlastní pohřební kobku začaly používat kamenné tunely či jeskynní horizontální hrobky,  některých místech hloubené do skalních stěn v celých skupinách.
Haniwa
Haniwa
Mezi nejpozoruhodnější hrobky patří ty, jež jsou vyzdobeny malbami nebo rytými ornamenty. Zvlášť bohatě zdobené hrobky pocházejí z 5. a 6. stol. a byly objeveny v kjúšúských prefekturách Fukuoka, Saga, Kumamoto a Óita. Většina výzdoby je tvořena geometrickými vzory a abstraktními motivy. Proslulou výjimkou je hrobka Takamacuzuka v Asuce v prefektuře Nara, kde jsou zachyceny mužské i ženské postavy v oděvech běžných na asijské pevnině. Pozoruhodné jsou také malby v hrobce Takehara v prefektuře Fukuoka, kde jsou lidské postavy, obřadní vějíře, čluny, vlny a zvířata zakomponovány do jednotného výjevu, namalovaného v černé a červené barvě na skalní stěně.
Hruška meče
K nálezům v mohylách patří především pohřební hliněné sošky, obřadní nádoby, předměty každodenní potřeby, zbraně a šperky. V hrobkách byly také nalezeny vázy, jejichž tvary a dekor jsou téměř stejné jako u keramiky Jajoi, ale jejich řemeslná úroveň je mnohem vyšší. Většinou se vytáčely na kruhu a vypalovaly se na mnohem vyšší stupeň tvrdosti.
Kolem vlastních hrobek a na nich býval do země zapíchán velký počet dutých hliněných sošek haniwa. Ty představují lidské postavy pravidelných oválných tváří, domy, čluny nebo zvířata. Některé nesou stopy polychromie. Všechny lidské sošky mají oděvy, zbraně a šperky obvyklé na asijském kontinentu. Nejstarší haniwa pochází ze 3. století. Mají válcovitý tvar a byly uspořádány do kruhu kolem hrobky a na svažujícím se úbočí mohyl. Zřejmě byly jednak pohřebními obětinami a jednak měly zabraňovat sesouvání půdy.
Haniwa
Od druhé pol. 5. století se mezi uloženými předměty začal objevovat kontinentální typ jezdecké výstroje a velké množství zbraní. Existuje teorie, podle níž rod vládnoucí zemi Jamato, o kterém se předpokládá, že sjednotil jednotlivé kmenové státečky a postavil se do jejich čela, pocházel z lidu tzv. jezdců na koni - kiba. Tito jezdci přišli přes Korejský poloostrov, podřídili si místní náčelníky a po ovládnutí středojaponského kraje Jamato se stali japonskou vládnoucí vrstvou. Tito jezdci jsou dáváni do souvislostí s mandžuským kmenem Pujo, který mohl být také vládnoucí vrstvou korejského království Pekče.
Ve větší míře se vyskytovala výroba železných předmětů. Rychle byl zatlačen bronz, který se nikdy příliš neujal.


ZDROJ: http://www.japonsko.info
 


Komentáře

1 Madeleine Madeleine | Web | 27. dubna 2010 v 19:41 | Reagovat

waaaaaaaa toho je taaaaaaaaaak moc xD to se mi vážně nechce číst :D sory :D ale tak stejně to vím :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.